Bližší informace naleznete zde.

Státní úřad inspekce práce (SÚIP) vydal metodický pokyn k zajištění jednotného postupu při provádění kontrol nelegálního zaměstnávání. V § 136 zákona o zaměstnanosti je uložena povinnost právnické nebo fyzické osoby mít v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu a dokladů, které je povinna uchovávat podle § 102 odst. 3. Inspektoři a další kontrolující osoby jsou zavázáni vyhodnotit nepředložení dokladů přímo při kontrole a na pracovišti jako nelegální práci. Dodatečné předložení těchto dokladů již tedy nemá vliv na hodnocení nelegální práce. Pokyn je od 1. dubna 2012 závazný pro všechny inspektory a další osoby, které se na kontrolách podílejí.

„Nepřípustná je pro mne praxe, kdy se doklady mohou kontrole předávat zpětně, někdy i s prodlevou dnů či týdnů. Takový postup dával pochopitelně prostor pro případné machinace a například vytváření dosud neexistujících smluv či dohod,“ vysvětluje Jaromír Drábek, ministr práce a sociálních věcí.

Metodický pokyn je vydán mj. proto, aby v této zásadní věci všichni kontroloři – inspektoři a pověřené úřední osoby v následném správním řízení postupovali jednotně. „Správní úřady a jejich zaměstnanci nejsou povoláni k tomu, aby příslušná ustanovení zákona o zaměstnanosti aplikovali způsobem, který je ovlivněn jejich postoji, aby hledali nebo realizovali odlišná výkladová stanoviska,“ vysvětluje ministr. Důsledky tohoto postoje, tedy uložení sankce za správní delikt (podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti) v minimální výši 250 tisíc Kč je plně v souladu se záměrem zákonodárce.

Zaměstnavatel je povinen mít v místě pracoviště kopie takových dokladů prokazujících legálnost práce, které si kontrolní orgán nemůže zajistit z příslušných registrů. Jedná se o pracovní smlouvy, dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr nebo jiné smlouvy. Doklady prokazující oprávněnost pobytu cizince je zaměstnavatel povinen (podle § 102 odst. 3) uchovávat po celou dobu trvání zaměstnání, a proto pro rychlejší a efektivnější průběh kontroly má povinnost mít jejich kopie v místě pracoviště cizince.

Zaměstnavatel je při prováděné kontrole povinen (v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce) vytvořit podmínky k výkonu kontroly a poskytnout součinnost odpovídající oprávněním inspektora (podle § 7 o inspekci práce). Zaměstnavatel je tedy povinen předložit uvedené doklady (kopie pracovních smluv, dohod o provedení práce a dohod o pracovní činnosti, včetně kopie dokladů prokazujících oprávněnost pobytu cizince na území České republiky) na pracovišti, kde se koná kontrola a v průběhu této kontroly, a to v listinné podobě.

V případech, kdy má zaměstnavatel více pracovišť s malým počtem zaměstnanců nebo to vyžaduje zvláštní povaha jeho činnosti, je za splnění této povinnosti považováno předložení kopie pracovních smluv či dohod uložených v elektronické podobě (naskenované originální smlouvy např. ve formátu pdf) na paměťových médiích, např. CD, DVD, flash discích aj. prostředcích výpočetní techniky s možností vytisknutí pro potřeby doložení výsledků kontroly.

Splněné povinnosti uložené v § 136 zákona o zaměstnanosti některým z uvedených způsobů vyhodnotí kontrolní pracovník – inspektor při prováděné kontrole. Nepředložení dokumentů zaměstnavatelem přímo v průběhu kontroly na daném pracovišti je inspektor povinen zaznamenat do protokolu o výsledcích kontroly jako výkon nelegální práce podle § 5 písmena e) zákona o zaměstnanosti. Dodatečné předložení dokladů nemá na toto hodnocení vliv.

1. Úvod

Více než 90 % všech vyhotovených znaleckých posudků představují „vyhláškové“ posudky na ocenění nemovitostí (pozemků a staveb) za účelem stanovení daně z převodu nemovitostí. Dle písm. a) § 10 zákona č. 357/1992 Sb. o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí je základem daně „cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná dohodou nižší než cena zjištěná; rozdíl cen nepodléhá dani darovací. Je-li však cena sjednaná vyšší než cena zjištěná, je základem daně cena sjednaná.“ Zvláštním právním předpisem se rozumí zákon č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku (dále také „ZOM“). Výše uvedená cena se zjišťuje znaleckým posudkem, který musí poplatník daně podat spolu s daňovým přiznáním místně příslušnému správci daně (§ 21, odst. 3zákona č. 357/1992 Sb.) Znalec při vypracování znaleckého posudku postupuje v souladu se zákonem o oceňování majetku.

2. Nákladový způsob – klasické použití

Znalec nejdříve zjistí, který způsob ocenění má použít. Primárním způsobem ocenění je nákladový způsob (argument a rubrica). Tento způsob je téměř dominantní při ocenění prostřednictvím ZOM. Je-li pronajata celá stavba, ocení se kombinací nákladového a výnosového způsobu. Kdy nákladový způsob vychází z nákladů, které by bylo nutno vynaložit na pořízení předmětu ocenění v místě ocenění a podle jeho stavu ke dni ocenění; výnosový způsob vychází z výnosu z předmětu ocenění skutečně dosahovaného nebo z výnosu, který lze z předmětu ocenění za daných podmínek obvykle získat, a z kapitalizace tohoto výnosu (úrokové míry).

Způsoby ocenění jsou detailně popsány v prováděcí Vyhlášce k zákonu o oceňování majetku č. 3/2008 Sb. (dále také „Vyhláška“). Vyhláška je aktualizovaná pravidelně 1x ročně vždy v prosinci,  a nabývá účinnost k 1. 1. následujícího roku.  Detail, který Vyhláška sleduje je opravdu značný a někdy úsměvný. Například nejdražší garáže jsou ve středočeském kraji v obcích do 2 000 obyvatel, kde se započítává na 1 m³ obestavěného prostoru 3 128 Kč. V Kladně se započítává 2 511 Kč/1 m³.  A například v Roztokách u Prahy, Černošicích nebo Říčanech se započítá 2 613 Kč/1 m³.

Při nákladovém způsobu ocenění má znalec minimální vůli pro korekci ocenění. Ani to není účelem daného postupu. Proto se také tomuto ocenění říká administrativní a nikoli tržní.

3. Výnosový způsob

Pokud je nemovitost pronajata, pak se má pro ocenění použít kombinace nákladového a výnosového způsobu. Cena se vypočte vzorcem, kdy v čitateli je roční nájemné snížené o náklady, a ve jmenovateli je míra kapitalizace (úroková míra). Tato úroková míra je opět stanovena administrativně v rozmezí 5 – 10 % podle druhu stavby. Při výnosovém způsobu ocenění má znalec minimální vůli pro ocenění. Ani toto ocenění nemůžeme považovat za tržní, i když formulace „výnosový způsob ocenění“ k tomu svádí.

4. Tržní vlivy v nákladovém způsobu a nález Ústavního soudu

Zákon o oceňování majetku v § 5 stanoví pro nákladový způsob ocenění, že „ve stanovených cenách a postupech se zohledňují i vlivy působící na úroveň a relace cen staveb na trhu.“ Toto ustanovení vyložil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 157/04. V dané věci se sice jednalo o stanovení ceny pro exekuci, nicméně základ argumentace je shodný i pro oceňování za účelem zjištění daně z převodu nemovitosti.

 „Současně však je třeba mít na paměti, že odhadní cena, za kterou jsou nemovitosti prodávány, musí odpovídat příslušným zákonným ustanovením, podle nichž je stanovena soudním znalcem…. Odvolací soud podle názoru Ústavního soudu správně poukázal na skutečnost, že odhadní cenu nemovitostí je zapotřebí určovat podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. …

Ústavní soud však nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, pokud týž dovozuje, že soudní exekutorka při stanovení ceny předmětných nemovitostí nesprávně na základě znaleckého posudku  využila cenu obecnou. Soudní znalec, který byl ustanoven soudní exekutorkou k určení ceny předmětných nemovitostí, postupoval při posouzení těchto nemovitostí podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a příslušné vyhlášky Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku. Odvolací soud sice správně dovodil, že pro oceňování staveb nebo jejich částí se podle § 4 odst. 1 citovaného zákona použije nákladový, výnosový, porovnávací způsob nebo jejich kombinace, avšak blíže se již nezabýval zkoumáním, podle kterého způsobu budou předmětné nemovitosti oceněny a jak je příslušný způsob uvedeným zákonem a prováděcí vyhláškou definován. Rodinný dům je oceňován nákladovým způsobem, pro jehož charakteristiku platí ustanovení § 5 citovaného zákona; to však odvolací soud nevzal v úvahu, a z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by byl odvolací soud tomuto ustanovení věnoval pozornost. Z ustanovení § 5 odst. 2 věta druhá přitom zcela jednoznačně vyplývá, že ve stanovených cenách a postupech se zohledňují i vlivy působící na úroveň a relace cen staveb na trhu. Proto závěr odvolacího soudu, že pro účely dražby a určení výsledné ceny je třeba vycházet z ceny určené stanovenými způsoby (s odvoláním na ustanovení, která odvolací soud výslovně uvedl), tzv. ceny vyhláškové (administrativní), neodpovídá platné právní úpravě, resp. jejímu ústavněkonformnímu výkladu.“ (zvýraznění autor)

Důležitým závěrem ústavního soudu je zjištění, že administrativní cena stanovena nákladovým způsobem podle vyhlášky neodpovídá ústavně-konformnímu výkladu platné úpravy.

Do nákladového způsobu ocenění musí být promítnuty tržní vlivy!!!

5. Tržní vlivy v nákladovém způsobu

Ústavní soud stanovil, že stanovení administrativní ceny neodpovídá (v případě posudku pro dražby) platné právní úpravě (jejímu ústavně-konformnímu výkladu). Toto nepochybně platí i pro stanovení ceny za účelem výpočtu daně z převodu nemovitosti.

Tento názor je i v souladu s významem ZOM pro daňové účely. Daň z převodu nemovitostí se stanovuje z ceny prodejní nebo ceny „vyhláškové“, vždy z ceny vyšší. Tímto ustanovením si chtěl stát pojistit případy, kdy prodávající s kupujícím uzavřou „na oko“ smlouvu na nižší cenu než je cena obvyklá, aby platili nižší než správnou daň z převodu nemovitostí.

Na tuto skutečnost musí stát reagovat. Stát musí mít zájem na tom, aby lidé platili správné daně. A správné daně zaplatí lidé, pokud bude nemovitost určená k převodu správně oceněná. Není důležité, jak této ceně budeme říkat. Zdali takto stanovené ceně budeme říkat cena obvyklá, cena tržní nebo cena férová. Důležité je, že cena stanovena podle ZOM znalcem musí být cenou obvyklou.  Jinak by placené daně nebyly spravedlivé, a proto musí znalec podle ZOM stanovit cenu obvyklou (férovou, tržní).

Stát u stanovení platby daně z převodu nemovitostí předpokládá, že se někdy kupující a prodávající mohou dohodnout na nízké oficiální ceně za nemovitost, aby snížili daňovou povinnost. Proto musí cenu nemovitosti stanovit i znalec. Stát však nemůže tvrdit, že záměrné podhodnocení ceny vyřeší jinak než stanovením obvyklé ceny. To by pak sám nejednal férově. Nákladová (administrativní) cena nemůže být principiálně vyšší než cena tržní. To by stát nutil občany platit daň vyšší než správnou a takovýto postup by nebyl ústavně konformní.

Proto tržní vlivy v nákladovém způsobu ocenění musí „převést“ administrativní cenu na cenu tržní! Jinými slovy nákladový způsob ocenění musí stanovit cenu obvyklou nebo-li tržní.

6. Koeficient prodejnosti jako náhražka tržních vlivů?

Součástí výpočtu ceny nemovitostí nákladovým způsobem je vedle ostatních koeficientů a různých konstant také koeficient prodejnosti. Při ocenění staveb kombinací nákladového a výnosového způsobu již koeficient prodejnosti není součástí výpočtu. Koeficient prodejnosti má dle Vyhlášky vyjadřovat vztah cen nemovitostí sjednaných podle kupních  smluv   a   jejich   cen   zjištěných    podle Vyhlášky,   upravených   na   stejnou   cenovou   úroveň (srovnej konec přílohy č. 39 Vyhlášky).

Je iluzorní se domnívat, že je tomu tak doopravdy, protože

• Koeficient prodejnosti se mění 1x ročně, nemůže se měnit častěji, protože Vyhláška se mění 1x ročně, takže nereaguje na aktuální vývoj cen
• Podkladem pro koeficient prodejnosti jsou ceny nemovitostí sjednané podle kupních smluv; pokud je koeficient prodejnost stanoven pro rok 2012, pak se uvedené ceny musí sbírat v roce 2011 a to nikoli v posledních měsících roku, a údaje proto musí pocházet nejpozději  z let 2010 a 2011; časové zpoždění je 1 – 2 roky, proto koeficient prodejnosti nemůže reagovat na aktuální vývoj cen
• Koeficient prodejnosti je stanoven uměle (administrativně), a proto nemůže stanovit tržní hodnotu, což dokazují například nesmyslné porovnání koeficientu v čase; například koeficient prodejnosti u budovy určené k výrobě v Praze 7 se meziročně snížil z 2,184 pro rok 2011 na 0,602 pro rok 2012. To znamená, že nákladová cena nemovitosti se vlivem změny koeficientu ceteris paribus meziročně snížila na 1/3. Například z částky 2 184 tis. Kč na částku 602 tis. Kč. Taková meziroční změna není možná. To dokazuje, že údaje, ze kterých koeficient sestavován, jsou hodnověrné. Meziroční změny nemohou být trojnásobné. 
• Dále porovnáme koeficient prodejnosti v místě; pro rok 2012 je v Praze 6 koeficient pro školní a kulturní nemovitosti 2,339; ve „vedlejší“ Praze 7 je  jen 0,337. Ve skutečnosti nemůže být tento koeficient 7x vyšší v případě Prahy 6 oproti Praze 7, pokud chceme tvrdit, že pomocí koeficientu změníme administrativní cenu na tržní cenu.

Koeficient prodejnosti má „narovnat“ disproporce mezi cenami nemovitostí zjištěných z kupních smluv a cenami zjištěnými Vyhláškou. Není v takovém případě jednodušší vzít za základ prodejní cenu? Proč mám pracně počítat vyhláškovou cenu, když se pak mám koeficientem dostat na cenu prodejní?

Koeficientem prodejnosti nemůžeme nahradit tržní vlivy, které musíme použít v nákladové ceně. 

7. Postup znalců

Znalci musí v souladu se ZOM a Vyhláškou nadále oceňovat budovy vyhláškovou cenou, protože tento postup stanovují právní předpisy. Poté co stanoví cenu nákladovým způsobem (jako dosud), musí tuto cenu korigovat o tržní vlivy tak, aby dospěli k ceně, kterou podle možných definic můžeme považovat za tržní, obvyklou, či obecnou.

Pokud znalci zjistí, že daná stavba byla prodána a koupena za ceny tržní či obvyklé, pak může znalec korigovat administrativní cenu o tržní vlivy tak, aby jeho výsledkem byla prodejní cena dané nemovitosti.

8. Závěr

Výše uvedený rozbor se týká oceňování staveb za účelem stanovení daně z převodu nemovitostí. Opírá se o ustanovení § 5, odst. 2 ZOM, jak ho interpretuje ústavní soud. Výše uvedený rozbor se netýká ocenění pozemků za účelem stanovení daně, protože na pozemky nedopadá §5 ZOM. Znalec musí korigovat vypočtenou administrativní cenu stavby (nákladový způsob ocenění) o tržní vlivy. K tomu mu však nepomůže koeficient prodejnosti. Pokud znalec zjistí, že daná stavba byla prodána a koupena za ceny tržní či obvyklé, pak může znalec korigovat administrativní cenu o tržní vlivy tak, aby jeho výsledkem byla prodejní cena dané nemovitosti. 

Daný názor posiluje odpovědnost znalce. Znalec sám musí posoudit, zdali byla stavba koupena a prodána za tržních podmínek.

V případě zájmu o bližší informace kontaktujte autora článku, nebo osobu, s kterou spolupracujete v naší společnosti

Mgr. Ing. Lukáš Křístek, MBA,

jednatel společnosti ZNALEX, s.r.o.

Tel.: +420 602 145 719

E-mail: kristex@znalex.cz

Zahraniční stravné náleží v těchto kombinacích:

Z výše uvedeného vyplývá:

1. Jestliže zaměstnanec stráví v zahraničí v kalendářním dnu více než 12 hodin (viz první čtyři řádky tabulky), nemá případný vznik nároku na tuzemské stravné žádný vliv na zahraniční stravné.
2. Vznik nároku na tuzemské stravné ovlivní situaci pouze, pokud zaměstnanec v kalendářním dnu stráví v zahraničí 12 a méně hodin.

Při pobytu v zahraničí v délce 12 a méně hodin mohou vzniknout tyto varianty:

1) Nárok na tuzemské stravné nevznikl

Pro vznik nároku na zahraniční stravné stačí, aby zaměstnanec strávil v zahraničí alespoň 1 hodinu. Je-li tato podmínka splněna, náleží zahraniční stravné ve výši 1/3 základní sazby.

2) Nárok na tuzemské stravné vznikl

V takovém případě vzniká nárok na zahraniční stravné pouze, pokud zaměstnanec v zahraničí stráví v kalendářním dni více než 5 hodin. Pokud je tato podmínka splněna, náleží kromě tuzemského stravného i zahraniční stravné ve výši 1/3 základní sazby.

Pokud má zaměstnanec nárok na tuzemské stravné a zároveň v zahraničí nestrávil déle než 5 hodin, žádné zahraniční stravné mu nenáleží!

Příklady

V případě zájmu o bližší informace kontaktujte autora článku, nebo osobu, s kterou spolupracujete v naší společnosti. 

Jana Kopáčková, advokát

Tel.: +420 379 733 511
E-mail: jana.kopackova@moorestephens.cz

S účinností od 1.1.2012 jsou sazby cestovních náhrad určeny následujícím způsobem:

Sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel

Sazba základní náhrady za 1 km jízdy podle § 157 odst. 4 zákoníku práce činí nejméně u

• jednostopých vozidel a tříkolek 1,00 Kč,
• osobních silničních motorových vozidel 3,70 Kč.

Stravné při tuzemských pracovních cestách

(i) Zaměstnanec „soukromého sektoru“

Za každý kalendářní den pracovní cesty poskytne zaměstnavatel zaměstnanci stravné nejméně ve výši

• 64 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
• 96 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
• 151 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

(ii) Zaměstnanec „veřejného sektoru“

Za každý kalendářní den pracovní cesty poskytne zaměstnavatel zaměstnanci stravné ve výši

• 64 Kč až 76 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
• 96 Kč až 116 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
• 151 Kč až 181 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

Průměrná cena pohonných hmot

Výše průměrné ceny za 1 litr pohonné hmoty podle § 158 odst. 3 věty třetí zákoníku práce činí

• 34,90 Kč u benzinu automobilového 95 oktanů,
• 36,80 Kč u benzinu automobilového 98 oktanů,
• 34,70 Kč u motorové nafty.

V případě zájmu o bližší informace kontaktujte autora článku, nebo osobu, s kterou spolupracujete v naší společnosti. 

Michal Daňsa, partner, daňový poradce 

Tel.: +420 377 360 111
E-mail: michal.dansa@moorestephens.cz

I s ohledem na novelu rozsáhle upravující právě úpravu DPH zejména u dlouhodobého majetku v průběhu a na konci roku, která vešla v účinnost 1. 4. 2011, bychom Vám rádi nabídli naší asistenci při nastavení správných výpočtů a postupů při ročním vypořádání DPH prováděných v posledním zdaňovacím období roku 2011 (tj. u měsíčních plátců DPH v přiznaní k DPH za prosinec 2011 / u čtvrtletních plátců DPH v přiznání za poslední kvartál roku 2011, které se bude sestavovat v průběhu ledna 2012).

Níže uvádíme příklady vybraných úkonů, které musí být provedeny při ročním vypořádání DPH:

• výpočet, popř. kontrola správnosti výpočtu, vypořádacího koeficientu v případě vykonávání činností osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně (např. finanční činnosti, zdravotnické služby, převod a nájem pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor);
• výpočet, popř. kontrola správnosti nastavení výpočtu, poměrového koeficientu v případě pořízení dlouhodobého majetku po 1. 4. 2011, který byl využíván pro účely nesouvisející s ekonomickou činností (např. použití služebních automobilů pro osobní potřebu);
• kontrola, popř. provedení, povinnosti úpravy odpočtu daně u pořízeného dlouhodobého majetku při změně rozsahu použití pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně. Sledování úpravy odpočtu daně je povinné pro aktuální vypořádání u dlouhodobého majetku a technického zhodnocení pořízeného v letech 2007 – 2011 (např. technické zhodnocení nebytových prostor dokončené v roce 2008, u kterého se během roku 2011 zvýšil rozsah použití pro účely, u kterých nelze uplatnit nárok na odpočet);
• posouzení nároku na odpočet DPH ve vazbě na doručení daňového dokladu v období přelomu roků 2011 a 2012.

Po výše uvedené novele se v praxi setkáváme i s problematikou uplatňování DPH u přijatých služeb týkajících se dlouhodobého majetku, který plátce využívá zároveň pro ekonomické a neekonomické (soukromé) činnosti – např. opravy a údržba automobilů. Rádi Vám individuálně posoudíme uplatněný nárok u těchto plnění.

Jak je již z výše uvedeného patrné, vypořádání DPH na konci roku je složitý proces vyžadující znalost aktuální právní úpravy. Naši specialisté na DPH jsou připraveni Vám nabídnout komplexní asistenci při jeho řešení a také Vám poskytnout informace, jak lze maximálně využít potenciálu nárokování DPH, popř. minimalizovat riziko případných sankcí, v následujících obdobích.

V případě zájmu o bližší informace kontaktujte DPH specialisty v naší společnosti (nebo osobu, se kterou spolupracujete v Moore Stephens).

Petr Vondraš, daňový poradce

Tel.: +420 379 733 527
E-mail: petr.vondras@moorestephens.cz

Jaroslava Cihelková, DPH specialista

Tel.: +420 737 889 413
E-mail: jaroslava.cihelkova@moorestephens.cz

Od 1.1.2012 nabude účinnosti úprava režimu přenesení daňové povinnosti při poskytnutí stavebních nebo montážních prací zakotvená v § 92e zákona č. 235/2004 Sb. ve znění p.p. (dále jen zákon o DPH).

Vzhledem k množině plátců, kterých se toto ustanovení může dotknout, vydává Generální finanční ředitelství ve spolupráci s Ministerstvem financí tento informační materiál:

1. K režimu přenesení daňové povinnosti obecně

Režim přenesení daňové povinnosti – tzv. reverse charge je v rámci mechanismu uplatňování DPH režimem specifickým. Na rozdíl od běžného mechanismu uplatňování DPH, kdy povinnost přiznat a zaplatit daň na výstupu za uskutečněné zdanitelné plnění má poskytovatel plnění (plátce, který zdanitelné plnění uskutečnil), v režimu přenesení daňové povinnost je povinnost přiznat a zaplatit daň na výstupu přenesena na příjemce plnění. V rámci tohoto režimu má tedy povinnost přiznat a zaplatit daň plátce, pro kterého bylo zdanitelné plnění v tuzemsku uskutečněno. Plátce, který dotčené zdanitelné plnění uskutečnil, vystaví daňový doklad, kde oproti běžnému daňovému dokladu neuvede výši DPH – namísto toho uvede sdělení, že výši daně je povinen doplnit a přiznat plátce, pro kterého bylo plnění uskutečněno.
Režim přenesení daňové povinnosti je v zákoně o DPH upraven od 1.4.2011 v ustanoveních § 92a (obecná pravidla) a dále v § 92b až 92e.

2. Režim přenesení daňové povinnost ve stavebnictví

Stejně jako v případě režimu přenesení daňové povinnosti zavedeného od 1.4.2011, při dodání zlata (§ 92b zákona o DPH), dodání zboží uvedeného v příloze č. 5 (§ 92c zákona o DPH) a obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (§ 92d zákona o DPH), budou i v případě aplikace tohoto režimu při poskytnutí stavebních prací (§ 92e zákona o DPH) platit obecná pravidla vymezená pro režim přenesení daňové povinnosti v ustanovení § 92a zákona o DPH.

2.1. Na koho se režim přenesení daňové povinnosti vztahuje

Obecně platí, že režim přenesení daňové povinnost se uplatní pouze mezi plátci DPH a to při poskytnutí plnění v tuzemsku (místo plnění je v ČR).
Uvedený režim je tedy povinen použít plátce (poskytovatel plnění), který poskytne vymezené stavební nebo montážní práce s místem plnění v tuzemsku jinému plátci (příjemci plnění) pro jeho ekonomickou činnost. Současně logicky platí, že v takovém případě má povinnost použít daný režim i plátce – příjemce plnění.

Režim přenesení daňové povinnosti se nepoužije pokud plátce poskytuje stavební nebo montážní práce příjemci plnění, který není plátcem DPH a samozřejmě i pokud neplátce poskytuje takové práce plátci.

Jde-li o podmínku plnění mezi plátci, je nutné upozornit, že předpokladem pro povinnost použít režim přenesení daňové povinnosti je skutečnost, že tyto osoby při uskutečnění daného plnění vystupují jako osoby povinné k dani, tj. v rámci své ekonomické činnosti. U stavebních prací jde pak zejména o to, že osoba, která zdanitelné plnění přijímá, vystupuje u daného plnění jako osoba povinná k dani.

Jestliže příjemce plnění (plátce) pořizuje přijaté zdanitelné plnění výlučně pro soukromou potřebu, nebo výlučně pro plnění, které není předmětem daně, není v postavení osoby povinné k dani a v tom případě se neuplatní režim přenesení daňové povinnosti – to znamená, že plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění, uplatní daň na výstupu, daň přizná a zaplatí (běžný mechanismus). Obdobně se neuplatní režim přenesení daňové povinnost pokud např. obec pořizuje plnění pro potřeby související výlučně s její činností při výkonu veřejné správy, při níž se nepovažuje za osobu povinnou k daní (viz § 5 odst. 3 zákona o DPH).

Z hlediska jistoty u poskytovatele plnění jde-li o správnost zdanění lze doporučit, aby příjemce plnění písemně prohlásil, že přijaté plnění použije výlučně pro účely, které nejsou předmětem daně resp. příjemce ve vztahu k danému plnění nevystupuje jako osoba povinná k dani.

Pokud je plnění třeba i jen z části přijímáno pro více účelů, například pro soukromou potřebu plátce a pro jeho ekonomickou činnost nebo pro smíšené účely veřejnoprávních a neziskových subjektů, přičemž část je pro účely, kdy příjemce vystupuje jako osoba povinná k dani, půjde o plnění podléhající celkově režimu přenesení daňové povinnosti.

Pro případy, kdy příjemce stavebních a montážních prací poskytnutých v tuzemsku je sice český neplátce, ale jde o osobu registrovanou k DPH v jiném členském státě nebo zahraniční osobu, je nutné upozornit na ust. § 94 odst. 16 zákona o DPH. Podle tohoto platí, že takováto osoba registrovaná k dani v jiném členském státě nebo zahraniční osoba povinná k dani, se coby příjemce tuzemských plnění zahrnovaných pod režim přenesení daňové povinnosti stává ze zákona českým plátcem a to již dnem poskytnutí předmětného plnění.

2.1.1 Povinnosti poskytovatele plnění v režimu přenesení daňové povinnosti

Poskytovatel stavebních a montážních prací má v rámci režimu přenesení daňové povinnosti na DPH povinnost:

• vystavit daňový doklad,

a to do 15 dnů ode dne uskutečnění zdanitelného plnění (§ 26 zákona o DPH) se všemi náležitostmi běžného daňového dokladu podle § 28 odst. 2 zákona o DPH (včetně sazby daně), ovšem s výjimkou výše daně. Na místo toho na vystaveném daňovém dokladu musí uvést sdělení, že výši daně je povinen doplnit a přiznat plátce, pro kterého je plnění uskutečněno

• vést evidenci o plněních poskytnutých v režimu přenesení daňové povinnosti a výpis z této evidence předložit správci daně (viz. bod 2.5.)
• vykázat poskytnutí těchto plnění v daňovém přiznání (řádek 25),

2.1.2 Povinnosti příjemce plnění v režimu přenesení daňové povinnosti

Plátce, který v rámci svých ekonomických činností přijímá službu stavebních a montážních prácí, která podléhá režimu přenesení daňové povinnosti má povinnost:

• přiznat a zaplatit daň

Příjemce plnění je povinen přiznat a zaplatit daň z přijatého plnění a to ke dni uskutečnění dotčeného zdanitelného plnění.
Při poskytnutí stavebních prací se jedná v zásadě o poskytnutí služby. Podle § 21 odst. 5 zákona o DPH je služba uskutečněna dnem jejího poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu (s výjimkou splátkového kalendáře nebo dokladu na přijatou úplatu), a to tím dnem, který nastane dříve.
Stavební práce jsou často poskytovány podle smlouvy o dílo, kdy se zdanitelné plnění podle § 21 odst. 6 písm. a) zákona o DPH považuje za uskutečněné dnem převzetí a předání díla nebo jeho dílčí části, nebo jsou stavební práce poskytovány jako dílčí plnění, které se podle § 21 odst. 9 zákona o DPH považuje za uskutečněné dnem uvedeným ve smlouvě.
Příjemce přiznává daň v daňovém přiznání (ř. 10 nebo 11) za příslušné zdaňovací období.

• doplnit daňový doklad

Příjemce plnění je povinen doplnit na daňovém dokladu obdrženém od poskytovatele výši daně. Příjemce odpovídá za správnost uvedené daně. V praxi to znamená, že bez ohledu na to, jakou sazbu daně uvedl na dokladu poskytovatel plnění, musí příjemce při výpočtu a doplnění výše daně vycházet ze správné (zákonu odpovídající) sazby.

• vést evidenci o plněních přijatých v režimu přenesení daňové povinnosti a výpis z této evidence předložit správci daně (viz. bod 2.5.)

Nárok na odpočet daně

Příjemce, který v rámci svých ekonomických činností přijímá plnění v podobě stavebních a montážních prácí, které podléhá režimu přenesení daňové povinnosti, má na jedné straně povinnost přiznat a zaplatit daň z tohoto plnění, na straně druhé je však současně oprávněn k odpočtu daně na vstupu z takto přijatého zdanitelného plnění. Tento nárok příjemce plnění se řídí obecnými podmínkami pro nárok na odpočet daně tak, jak jsou uvedeny v § 72 a následujících zákona o DPH.

Příjemci plnění vzniká nárok na odpočet daně okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající povinnost tuto daň přiznat. Vzhledem k tomu, že má příjemce plnění povinnost přiznat a zaplatit daň ke dni uskutečnění zdanitelného plnění, vzniká mu k tomuto dni také nárok na odpočet daně, který může v případě naplnění podmínek § 72 a násl. zákona o DPH uplatnit.

Samozřejmě platí, že pokud příjemce použije přijaté zdanitelné plnění jak pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně, tak pro jiné účely (např. pro soukromou potřebu, pro uskutečnění osvobozených plnění bez nároku na odpočet aj.) uplatní nárok na odpočet daně v částečné výši. Shodně platí i navazující pravidla pro úpravy či krácení odpočtu.

2.2. Porušení režimu přenesení daňové povinnosti

Pokud poskytovatel plnění nepostupuje podle daného režimu přenesení daňové povinnosti a při uskutečnění zdanitelného plnění uplatní daň na výstupu a výši daně uvede na daňovém dokladu, nemá příjemce plnění nárok na odpočet daně uvedené na daňovém dokladu, protože je podle § 72 zákona o DPH oprávněn k odpočtu daně, kterou se rozumí daň, která je stanovena podle zákona o DPH, tedy pouze té daně, kterou sám přizná.

Poskytovatel plnění postupuje v takovém případě podle obecné zásady pro opravu výše daně podle § 43 zákona o DPH.

2.3. Stavební a montážní práce podléhající režimu přenesení daňové povinností

Režimu přenesení daňové povinnosti podle ust. § 92e zákona o DPH podléhá poskytnutí stavebních a montážních prací (bez ohledu na to, zda jde z hlediska vymezení dané zákonem o DPH o služby nebo dodání zboží s montáží), které podle sdělení ČSÚ odpovídají číselnému kódu klasifikace produkce CZ-CPA 41 až 43 platnému od 1.1.2008.

Klasifikace produkce (CZ-CPA) je dostupná na stránkách Českého statistického úřadu.

Kód CZ-CPA 41 – zahrnuje budovy a jejich výstavbu.
Patří sem také služby developerských subjektů v oblasti bytových a nebytových stavebních projektů.
Kód CZ-CPA 42 – inženýrské stavby a jejich výstavba.
Zároveň tento oddíl zahrnuje služby developerských subjektů v oblasti inženýrského stavitelství.
Kód CZ-CPA 43 – specializované stavební práce
tj. demoliční, průzkumné, elektroinstalační, instalatérské, topenářské, plynařské, truhlářské, malířské, obkladačské, sklenářské, pokrývačské, izolační, betonářské, zednické,…
a dále mj. montáž ocelových konstrukčních prvků, prefabrikovaných dílů, stavbu a demontáž lešení a pracovních plošin a také instalaci topení, výtahů, klimatizačních, ventilačních a chladících zařízení apod.

Příklady produkce související se stavebnictvím, které nepatří do číselného kódu 41–43 a nevztahuje se na ně tedy režim přenesení daňové povinnosti

• vrtné práce související s těžbou ropy a zemního plynu (09.10.11)
• zkušební vrty během důlní činnosti (09.90.1)
• instalace elektromotorů, generátorů a transformátorů v elektrárnách (33.20.50)
• údržba a opravy průmyslových kotlů (33.12.14)
• instalace, opravy a údržba průmyslových klimatizačních a chladících zařízení (33.12.18, 33.20.29)
• čištění komínů (81.22.13)
• montáž volně stojícího nábytku (95.24.10)
• pronájem lešení nezahrnující jeho postavení a demontáž (77.32.10)
• prefabrikované stavební dílce z betonu (23.61.12)
• beton připravený k lití (23.63.10)
• půjčování stavebních strojů a vybavení bez obsluhy (77.32.10)
• instalace průmyslových strojů a zařízení (33.2), instalace parních kotlů (kromě kotlů pro ústřední topení),
• instalace potrubních systémů v průmyslových závodech (33.20.11), instalace kancelářských a účetnických strojů (33.20.21)
• sanace a čištění zeminy, vody, vzduchu a budov (39.00.1)
• architektonické a inženýrské služby; technické zkoušky a analýzy (71)
• služby související s úpravou krajiny (81.30.10)

2.4. Stanovení výše daně, opravy, zálohy

Pokud ze zákona o DPH nevyplývá jinak, platí i pro zdanitelná plnění podléhající režimu přenesení daňové povinnosti pravidla zdaňování zakotvená v ostatních ustanoveních tohoto zákona.

Základ a sazba daně

I v režimu přenesení daňové povinnosti se tedy základ daně zdanitelného plnění stanoví podle obecných principů zákona o DPH, kdy základem daně je vše, co plátce jako úplatu obdržel nebo má obdržet za uskutečněné zdanitelné plnění od osoby, pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby (blíže viz § 36 zákona o DPH). Pro určení správné sazby daně takového plnění platí pak § 47 příp. § 48 a 48a zákona o DPH.

Oprava základu daně

Obdobné platí ohledně oprav základu daně a výše daně: Nastanou-li ve vztahu ke zdanitelnému plnění, které podléhá režimu přenesení daňové povinnosti, skutečnosti, které zakládají povinnost opravy ve smyslu § 42, 43 zákona o DPH, provádí se oprava u těchto plnění.

Zálohy

V režimu „klasického“ zdanění, tj. mimo přenesení daňové povinnosti, jako zásada platí, že pokud není stanoveno jinak, plátce je povinen přiznat daň mj. i ke dni přijetí úplaty (zálohy), pokud ji přijme dřív než je uskutečněno zdanitelné plnění (viz § 21 odst. 1 zákona o DPH). V případě zdanitelných plnění podléhajících režimu přenesení daňové povinnosti se tato povinnost – tj. povinnost přiznat daň při přijetí úplaty (zálohy) neuplatní.

Poskytovatel plnění, který (po 31. 12. 2011) přijme zálohu na stavební práce, u nichž je povinen použít režim přenesení daňové povinnosti, ke dni přijetí úplaty daň na výstupu nepřizná, není ani povinen při přijetí takové úplaty vystavit daňový doklad. Tento bude vystavovat až při uskutečnění zdanitelného plnění.

Uplatnění režimu přenesení daňové povinnosti v případě přijetí úplaty (zálohy) před 1.lednem 2012, pokud k uskutečnění zdanitelného plnění dojde od 1.lednu 2012.

Pokud poskytovatel plnění obdržel do 31.12.2011 zálohu na poskytované stavební a montážní práce a z titulu takto přijaté úplaty mu vznikla povinnost přiznat daň na výstupu při přijetí úplaty (do konce roku 2011 mu vznikne, jde-li o situaci ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o DPH), přičemž den uskutečnění takto dotčeného zdanitelného plnění nastane až po 31.12.2011, stanoví plátce základ daně podle § 37 odst. 3 zákona o DPH.

Od 1.ledna 2012 bude tedy v takových případech aplikován režim přenesení daňové povinnosti pouze u základu daně stanoveného dle § 37 odst. 3 zákona o DPH, tj. ze základu daně vypočteného jako rozdíl z celkového základu daně za zdanitelné plnění a základu daně z přijaté úplaty (tj. ze záloh přijatých v roce 2011).

Jde-li o úplaty /zálohy/ přijaté po 1.1.2012 a současně před uskutečněním zdanitelného plnění, k těmto se při zdaňování v rámci režimu přenesení daňové povinnosti nepřihlíží, (ve smyslu, že by z titulu jejich přijetí vznikala povinnost přiznat daň; tato vzniká až uskutečněním zdanitelného plnění).

Nutno ještě doplnit, že u poskytovatelů plnění, kteří nevedou účetnictví, platí obecně povinnost přiznat daň (až) ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. Takovýto poskytovatel plnění (na rozdíl od plátce, který vede účetnictví) nemá povinnost přiznat daň z přijaté úplaty. Jestliže ke dni přijetí úplaty daň na výstupu nepřizná, nesmí vystavit daňový doklad při přijetí úplaty. Pokud tedy dojde k datu uskutečnění zdanitelného plnění u takovéhoto plátce po 31. 12.2011, a tento plátce nevyužil možnosti přiznat daň z přijaté úplaty, použije se režim přenesení daňové povinnosti v zásadě vždy na celý základ daně a to v sazbě platné pro příslušný rok, tj. v roce 2012 14 nebo 20 % .

2.5. Vedení evidence a výpis z evidence pro daňové účely podle § 92a zákona o DPH

Vzhledem k tomu, že jde o režim s pravidly zdanění odlišnými od obecného fungování stávajícího systému DPH, je dodavateli i odběrateli v této souvislosti uložena povinnost vést evidence pro daňové účely, ve které budou muset uvádět DIČ obchodního partnera, datum uskutečnění zdanitelného plnění, základ daně, rozsah a předmět plnění.

Výpis z předmětné evidence je plátce povinen podat ve lhůtě pro podání daňového přiznání, a to ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně.
Pokynem GFŘ-D-4 účinným od 1.4.2011 je stanovena povinnost podávat tento výpis elektronicky.

Nová XML struktura výpisu a aktualizovaná informace k výpisu z evidence pro daňové účely podle § 92a zákona o DPH pro zdaňovací období od 1.1.2012, bude zveřejněna ihned po zjištění nutných technických specifikací.

Výpis z evidence bude z hlediska obsahu v podstatě kopírovat zákonem nadefinované požadavky. V aplikaci pro elektronické podání resp. v příslušné datové zprávě budou tak vyplňovány následující údaje:

DIČ odběratele/příjemce a DIČ dodavatele/poskytovatele:

Dodavatel/poskytovatel uvede na každém řádku samostatně za každé zdanitelné plnění daňové identifikační číslo jednotlivého odběratele/příjemce.
Odběratel/příjemce uvede na každém řádku samostatně za každé zdanitelné plnění daňové identifikační číslo dodavatele/poskytovatele.

Kód předmětu plnění:

Uvede se (u EPO vybere z číselníku) jednomístný kód – v případě stavebních a montážních prací půjde o kód č. 4
4: jedná-li se o zdanitelné plnění podle § 92e – stavební a montážní práce

Datum uskutečnění zdanitelného plnění:
Uvede se datum uskutečnění zdanitelného plnění podle daňového dokladu.

Základ daně:

Uvede se základ daně každého zdanitelného plnění uskutečněného v režimu přenesení povinnosti (každé plnění se uvede na samostatném „řádku“, zaokrouhlení na celé koruny).
Celkovou částku všech uskutečněných plnění v režimu přenesení daňové povinnosti za dané zdaňovací období uvede dodavatel/poskytovatel zároveň na ř. 25 daňového přiznání.
Celkovou částku všech přijatých plnění v režimu přenesení daňové povinnosti za dané zdaňovací období uvede odběratel/příjemce zároveň na ř. 10 nebo 11 daňového přiznání.

Rozsah plnění:

Pro kód 4 – stavební a montážní práce, rozsah plnění vyplňován nebude.

Režim přenesení daňové povinnosti bude uplatněn při poskytnutí služeb vymezených statistickou klasifikací produkce (CZ-CPA původně SKP) platnou k 1.1.2008, a sice jejími číselnými kódy 41 až 43. Číselník SKP je přístupný na webu Českého statistického úřadu. Režim přenesení daňové povinnosti podle §92a zákona o DPH se uplatní pouze v případech, kdy odběratel i dodavatel jsou osoby registrované k dani.

Podle přechodných ustanovení byl doplněn následující postup pro poskytnuté zálohy v roce 2011. Při vyúčtování bude uplatněn postup, kdy dodavatel služeb uvede na daňovém dokladu základ daně ve výši rozdílu mezi celkovou cenou a již zaplacenými a zdaněnými zálohami. Z tohoto základu daně pak odběratel přizná daň v rámci uplatnění zvláštního režimu. Bohužel přechodná ustanovení neřeší postup při přeplatku záloh.

Bohužel existuje v současné době více nevyjasněných otázek, které, jak předpokládáme, bude Ministerstvo financí doplňovat výklady k dané problematice. Jako velmi komplikované se dále jeví i rozlišení mezi dodáním zboží a poskytnutí služby, přičemž režim přenesení daňové povinnosti se uplatní pouze u služeb, u zboží bude použit standardní režim dodání zboží. Lze předpokládat, že daňová správa přijme podobný výklad jako u poskytnutí snížené sazby daně podle §48 a §48a, tj. za poskytnutí služby se považují dodávky zboží s montáží (např. dodání kuchyňské linky s montáží).

Stejně jako v případě již v praxi zavedeného režimu přenesení daňové povinnosti v případě odpadů a emisních povolenek i u dodání stavebních prací budou povinni dodavatelé stavebních prací odevzdávat spolu s daňovým přiznáním i evidenci o uskutečněných plnění podléhajícím režimu přenesení daně.

V případě zájmu o bližší informace kontaktujte autora článku, nebo osobu, s kterou spolupracujete v naší společnosti.

Stanislav Štípek, odborný poradce

Tel.: +420 379 733 516
E-mail: stanislav.stipek@moorestephens.cz

Vznikaly často dohady, jak aplikovat § 42 zákona o DPH na tuto situaci. Existoval v odborné veřejnosti taktéž rozpor, zda lze aplikovat závěr judikatury SDEU (C-317/94 Elida Gibbs Ltd. a C-427/98 Komise v. Německo).

Tyto dohady má za úkol odstranit nový Koordinační výbor ze dne 14.9.2011, kde Generální finanční ředitelství (dále jen „GFŘ“) zveřejňuje svůj názor na tuto problematiku.

GFŘ je mimo jiné toho názoru, že při snížení základu daně na základě vyplacení nepřímého bonusu se i v tomto případě aplikuje ustanovení § 42 odst. 1 písm b)  zákona o DPH. Poskytovatel nepřímého bonusu musí být schopen prokázat, že snížením základu daně v důsledku jeho vyplacení nedochází k narušení neutrality systému DPH, tedy neoprávněnému snížení základu daně. Je na poskytovateli nepřímého bonusu, aby si vytvořil takový systém evidence a zajistil takové důkazní prostředky, aby toto důkazní břemeno unesl, když se rozhodl pro aplikaci takovéhoto druhu podpory prodeje.

Dálě GFŘ uvádí, že Ust. § 74 ZDPH lze s ohledem na obecné vymezení § 42 zákona o DPH aplikovat i na příjemce nepřímého bonusu (konečného spotřebitele), pokud je plátcem daně, a uplatnil odpočet daně u jím přijatého, nepřímým bonusem dotčeného zdanitelného plnění. Nelze uznat, že v tomto případě dochází u konečného spotřebitele, tj. příjemce nepřímého bonusu, k právní nejistotě. Tento příjemce nepřímého bonusu má k dispozici veškeré informace k tomu, aby mohl opravu odpočtu daně provést.

Vzhledem k šíršímu rozsahu této problematiky a obsáhlejšímu komentáři GFŘ neváhejte kontaktovat autora článku, nebo osobu, s kterou spolupracujete v naší společnosti. Rádi vám poskytneme bližší komentář k dané problematice.

Jiří Jandečka, partner, daňový poradce 

Tel.: +420 379 733 511
E-mail: jiri.jandecka@moorestephens.cz